Ohlasy

Ohlasy



Vážený pane ministře,

Ministerstvo kultury stanovením počtu tabulkových míst vytvořilo chtě nechtě podmínky, za kterých Památník v žádném případě nemohl splnit náročné podmínky správného administrování.

Za pana Pavla Štingla osobně ručím jako za stoprocentně kompetetního.

To je to celé.

Ne, není: Vaše rozhodnutí je tak nevkusné, že se za něj jako volič Spolu červenám. Uvědomte si, že padá i na vládu.

Petr Pithart, předseda Poradního sboru Památníku



Pavel Štingl a jeho tým vytvořili Památníkem ticha koncept, který připomíná dějinné souvislosti nejen holocaustu.

Projekt je unikátní zacházením s pojmem paměť. Vzpomínky jsou součást mezigeneračního dialogu, sdílení různých zkušeností, které jsou osudově provázány. Neodbytné vzpomínky a svět, který rány a jizvy způsobil, nepatří jenom pamětníkům, nelze je redukovat na jejich soukromou zkušenost. Traumata, o kterých dlouho mlčeli, která je pronásledovala a měla dopad na jejich další život, jsou naše traumata. Taky holocaust je trauma nás všech.

Holocaust je společná evropská zkušenost, součást našich dějin. Jestliže se něco takového mohlo stát, může se to stát kdekoliv. Každý suverénní stát si v případě nutnosti nárokuje právo páchat genocidu na lidech pod svou vládou.

V našem světě dochází k rychlému rozpadu sociálních vazeb a jejich tradičních rámců. Dávná traumata pomáhá zacelit Památník ticha pod vedením Pavla Štingla, protože na přeživší nezapomněl. Tragédie obětí a jejich potomků se nesmí banalizovat jako jejich výlučné dědictví. Je to dědictví nás všech. Země, které ztrácejí paměť, ztrácejí s ní i svou identitu.

V konzumně orientovaných společnostech, které dnes svou „nadřazenost" odvíjejí jenom od ekonomické převahy, může vadit na základě kolektivní viny každá nezapadající skupina. Co je nepříjemné, od toho odvracíme oči.
Památník ticha od světa oči neodvrací, naopak ukazuje, že pokud každý případ genocidy popisujeme odděleně, jako by byl odtržený od naší kruté historie, a zejména od mocenských deviací v jiných částech naší zeměkoule, tak se vyhýbáme otázkám, které jsou pro náš svět zcela rozhodující a zavíráme oči před nebezpečím, jež světu hrozí.

Chybí nám solidarita v cítění a jednání. Morální člověk se nemůže stáhnout do role přihlížejícího. Demokracie znamená pluralitu názorů. Totality ničí politický pluralismus, aby jim prošly projekty jako holocaust. Stačí neukojené choutky jednoho jediného člověka, aby celý stát propadl chaosu. Předchozí staletí se proplíží do přítomnosti s připomínkou lidí druhé kategorie. Můžou se připínat nové pomyslné žluté hvězdy, modrá kolečka, růžové trojúhelníky... Pro většinu lidí je to pouhá hra na sociálních sítích, překračují realitu s očima upřenýma do mobilu.

Památník ticha, jak ho koncipoval Pavel Štingl a jeho tým, má tedy daleko větší přesah: Podporuje otevřenou demokracii a toleranci. Nejen z úcty k obětem a přeživším druhé světové války, ale z úcty k životu samému je naší povinností zamezit každému zneužívání moci. Památník ticha se staví proti morální lhostejnosti. Autoritářské a totalitní režimy měly a budou mít pro mnoho milionů lidí nesmírnou přitažlivost. Potřebujeme vědět proč.

Každá vzpomínka, příběh, každý dokument, diskuse je kamínek do mozaiky, bez nich se jednoho dne probudíme a zjistíme, že nevíme, kdo jsme. Považuji proto současné dění kolem Památníku ticha za nedůstojné nejen vůči těm, kteří se o něj zasloužili.

Radka Denemarková, spisovatelka



Před cca dvanácti lety mě režisér Pavel Štingl sdělil, že České dráhy chtějí kvůli vysokorychlostní trati zbourat nádraží Bubny, kudy prošlo za druhé světové války padesát tisíc pražských Židů na cestu do koncentračních táborů. Zpátky se po válce vrátilo necelých pět tisíc. Řekl mi, že by bylo vhodné toto nádraží zachovat jako dotýkaného svědka tragické historie a pokusit se jej přebudovat na památník Šoa. Řízením osudu jsem se setkal s generálním ředitelem Českých drah panem Žaludou a předestřel jsem mu tuto ideu a on překvapivě ihned souhlasil. Nádraží nám přenechal na padesát let za jednu korunu.

Pak nastala strastiplná anabáze vedoucí k realizaci tohoto projektu, kde spolu s řadou významných osobností byl hlavním tahounem Pavel Štingl.

Oba dva jsme z rodin jež byly holocaustem silně zasaženy a tato problematika je pro nás velmi osobní. Postupně se podařilo založit neziskovou organizaci památník Šoa jež realizovala díky darovaným penězům vzpomínkové akce, koncerty a výstavy k tragickým událostem a výročím. Vypsala se soutěž na přestavbu nádraží na památník a muzeum holocaustu a vláda odsouhlasila částku třista milionů korun na tuto přestavbu.

Přišla nová vláda vedená koalicí Spolu, kde hlavní silou byla ODS. Nový ministr kultury pan Baxa tvrdil, že přestavba je jeho srdeční záležitostí ale realita byla taková, že ve chvíli, kdy ministerstvo kultury převzalo celý projekt, staly se peníze, jež měly sloužit k přípravě přestavby nádraží nedostupnými pro byrokratické zábrany, které nebylo možné prolomit v podmínkách, které ministerstvo nové organizaci dalo a neustále je dále omezovalo.

V červenci tohoto roku ministr Baxa prohlásil, že nemá důvěru v ředitele památníku Pavla Štingla. Rozhodl se vypsat na jeho místo konkurz. Pavel Štingl je hlavní osobou toho projektu a jím vypracovaná synopse je duchovní páteří připravovaného památníku. Bez něho by se mně a celé řadě dalších zúčastněných osobností jevilo pokračování v přípravných aktivitách projektu absurdní.

Informoval jsem o této situaci premiéra Petra Fialu v osobním dopise a on mi sjednal schůzku s ministrem Baxou, kde jsme si měli situaci vyjasnit. Strávil jsem u ministra celou hodinu, snažil jsem se ho přesvědčit, aby odvolání Pavla Štingla ještě zvážil. Pokusil jsme se jej přesvědčit, že Pavel Štingl je pro všechny zúčastněné, jakož i pro Židovskou obec, mnoho posledních přeživších a kulturní veřejnost garantem kvality programu a poslání Památníku.

Ministr Baxa však, aniž by k tomu sdělil jasné důvody, trval na tom, že nemá v Pavla Štingla důvěru a nevěří mu, že projekt schopen zrealizovat. Na moje argumenty, že ministerstvo mu realizaci v podstatě neumožnilo, peníze na přípravu zablokovalo, reagoval stálým tvrzením, že tyto argumenty jsou lež. Dokonce zašel tak daleko, že naznačil to, že by také peníze na přestavbu nemusely být uvolněny nikdy, když budeme pokračovat v protestech proti jeho rozhodnutí.

Dospěl jsem k názoru, že se již předem rozhodl v ničem neustoupit. Přesto jsem navrhoval kompromisní řešení - třeba rozdělení řídící funkce na technického realizátora a ideového garanta projektu - Pavla Štingla. To ministr odmítl. Na závěr jsem ho žádal, aby alespoň konkurz odložil a jednali bychom o celé věci ještě jednou v přítomnosti dalších zúčastněných, ale to také zamítl. Řekl jsem mu, že bez Pavla Štingla a mně by žádné nádraží už nestálo, ale všechno řečené po něm klouzalo jak po gumovém plášti. Odešel jsem s pocitem beznaděje a ponížení. To je vše.

Jaroslav Róna, spoluzakladatel projektu Památník ticha, akademický malíř a sochař



Holešovice v okolí bývalého nádraží jsou místem, kam se bude obracet zájem Pražanů. Nejen, že zde vznikne nová rezidenční čtvrť, tolik očekávaná Vltavská filharmonie, ale svůj prostor tady bude mít i místo paměti. Ve všech chvílích našeho, vlastně spokojeného, života bychom si měli uvědomovat, že vždy pohodlí jedněch, je vykoupeno utrpením jiných. Myslím, že záměr nového Památníku ticha je toho jedinečným důkazem. Váže dohromady ono zavazující poselství minulosti se současným vnímáním muzea, jako živé instituce.

Toto všechno je výsledkem několikaletého úsilí Pavla Štingla. Nejen, že stál u zrodu této idee a dal ji neoddiskutovatelný směr, vypracoval scénář, jak utrpení minulostí prezentovat současnou formou, sestavil respektovanou porotu, která zodpovědně vybrala obsahu nejvíce odpovídající formu, kterou se pak /v daných mantinelech dneška/ snažil provést do reality. Protože jeho role autora a tvůrce ideové náplně je nezastupitelná a nenahraditelná, považují jeho výměnu na pozici ředitele za nezodpovědný čin.

David Vávra, architekt, výtvarník, herec
 


 

Vyjádření k otevřenému dopisu Pavla Štingla, ředitele Památníku ticha:

Jako svědek deseti let dění okolo nádraží Bubny jsem úplně zděšená tím, co se děje. My, kteří jsme prošli nádražím Bubny do lágrů, pro nás bylo celé toto dění veliké zadostiučinění. Za ztrátu našeho domova, za smrt celých našich rodin a pro mne také za smutný návrat sirotka a emigraci za komunistů.

Byla jsem svědkem toho, jak do velkého projektu dal někdo konečně lásku i duši. A chovat se po letech takovým způsobem k již vyvinutému projektu je nehorázná zpupnost a nestoudnost a lidská malost. Kdo může něco takového rozhodnout, že se vyhodí od započaté velké práce ti, kteří mají k našim příběhům osobní vztah z vlastní rodiny? Ministr, který se narodil desítky let po válce? Nebo snad ti, kteří si osobují právo hovořit o sobě jako odborníci na holocaust a ve skutečnosti dělají svou práci jen pro peníze?

Ruth Bondy, s níž mne a mého muže vázal osobní vztah, říkávala: „Oni mají doktorát na holocaust, ale my jsme tam jenom byly!" Nám přeživším jsou tyto „vědci" k smíchu. Ve svém vysokém stáří jsem poznala, že holocaust je pro hodně lidí atraktivní, protože se na tom dá vydělat. Člověk může získat z empatií našich příběhů. Dají se na tom získat peníze i politický profit.

Ale tito profesionálové rozhodně nedají památníku na místě našich deportací to, mu dá dítě, které vyrostlo matce, co tam byla. Už tolikrát v životě nás podvedli a udělají to znova. Je to směšné, jak najednou ti odborníci na holocaust vědí všechno o tom, jaký jsme měli hlad, jaká nám byla zima. Ale nevědí nic o tom, co je to povstat z popela, vychovat své děti, aby zase věřily v nějakou budoucnost. V nějakou dobrotu, aby měly vztah k zemi, kterou budují.

Já mám takové země dvě. Jedna je ta, kde jsem prožila drahé dětství a stále se tam ráda vracím. Ale byla to země, která nás vydala do lágrů, kde nám zabili rodiče a pak nám doma nevěřili. Mysleli, že nefantazírujeme, když se nás zeptali, co to byl ten tábor. Druhá je ta země, kde mám své děti. Také ji miluji a vážím si mnoha lidí, které Izrael dal světu, ale tahle nová vlast je neustále v nějaké válce a nutí mne se o mé děti a vnuky bát.

Poslouchám moudré rabíny, kteří dali lidstvu dávné věštby, jež se naplnily.
A v této době se znovu probouzejí v podobě dnešních válek a nových vraždění obyčejných lidí. A provází je nenávist k Židům, jakou pamatuji z mého dětství.

A úplně se překrucuje role Židů v této šílené válce, která se odehrává jen několik kilometrů od mého domu. A těm lžím věří mladí lidé na mnoha místech světa a bohužel i v mé první zemi. Je třeba po celém světě vyjasnit, jaká je role Židů dnes, a k tomu má pomoci minulost a naše vzpomínky a nejstrašnější zkušenosti z války, o které se tolikrát říkalo, že se nikdy nezopakuje.

Památník ticha hledá taková spojení a vede o nich diskuse a zve k nim mladé lidi a pořádá divadla, která si žáci mohou prožít. Tohle je třeba to řešit. A ne hloupě a pompézně pokládat věnce a slavit něco na hrobech dávno mrtvých. Všechny ty květiny, to je humbuk.

Starejte se o to, aby Izrael žil, protože antisemitismus, to není selhání Židů, to je ignorance většiny k jejich ohrožení, nepochopení jejich role. Když necháte znovu zabíjet Židy, přijdete o mnohem víc než o jejich životy. Poselstvím plánované expozice na nádraží Bubny je, aby se vědělo, o co Praha přišla tím, že se nechalo zemřít devadesát procent jejích židovských občanů.

Ta expozice je vymyšlená a už tady mohla být. A určitě není vinou těch, kdo o ni tak dlouho usilují, že se za dva roky na tom místě nestalo vůbec nic. Odsuzujete někoho, kdo do toho projektu dal duši, a uděláte co? Položíte základní kámen a budete na to vydělávat?

Expozice má vyprávět o zradě, která se nám stala už před 80 lety. A vy teď uděláte skoro totéž. Jak je možné, že se někdo tolik let musí doprošovat, aby mohl napravit to, co v Praze dávno mělo být. A teď, když už je konečně ta přestavba nadosah – po ostudných deseti letech –, tak zničíte toho, kdo s tím přišel, a ještě jej veřejně pomluvíte!

Bubny jsou vznešená mohyla pro všechny, kdo nemají hroby. Z toho místa je třeba napnout mysl na budoucnost a hledat cestu, jak bránit antisemitismu jako celosvětovému problému, který hrozí rozpoutat nové zlo pro všechny.

Eva Erbenová, nejstarší Češka v Izraeli, která přežila Terezín, Osvětim, pochod smrti



Aktivity Památníku Šoa na Nádraží Bubny jsou neoddělitelně spojeny s odbornou erudicí, nasazením a charismatem Pavla Štingla. Se znepokojením sleduji dění posledních měsíců kolem dalšího fungování Památníku, který je společně s Libeňskou synagogou jedním z nejsilnějších památných míst, které skrze velice kvalitní kulturní a vzdělávací aktivity pomáhají zachovávat kolektivní povědomí o tragických dějinných událostech. Pavel Štingl dokázal společně s umělci, kurátory, spisovateli a historiky oživit génius loci místa, které nese důležité odkazy pro další generace. Tato kontinuita by měla být zachována a jeho dlouholeté snažení podpořeno, nikoliv zhaceno.

Nadia Rovder
kurátorka, výtvarnice, galeristka

 



Vážený pane ministře,

sleduji kauzu kolem Památníku ticha a snahu o odvolání Pavla Štingla z pozice ředitele a vypsání konkurzu na jeho pozici.

Jsem dlouholetá kolegyně Pavla Štingla a léta sleduji jeho dokumentaristickou aktivitu. Pavel natočil mnoho skvělých filmových dokumentů, často ve velmi svízelných podmínkách, které by leckoho jiného téměř odrovnaly. Vše vždy zvládl, projekty, které vymyslel, i přes případné problémy vždy úspěšně dokončil.

Píšu to proto, že mi nepřipadá možné, že by právě Pavel Štingl nebyl dobrým a schopným ředitelem společnosti usilující o vytvoření důstojného Památníku ticha.

Jeho aktivity okolo tohoto projektu sleduju od samého začátku, mnohokrát jsem se zúčastnila různých akcí, které už na místě budoucího památníku organizoval. Vždy to dělal s celkem malými prostředky, ale o to větším nasazením.

Nedovedu si představit, že z Vámi vypsaného konkursu by mohl vzejít ředitel, který by měl stejně silnou osobní motivaci, dlouhodobé zkušenosti s tématem připravovaného památníku a nadšení pro věc, jakou vidím v Pavlu Štinglovi.

Velmi bych přivítala, kdyby bylo vypsání konkurzu zrušeno a Pavel Štingl zůstal i nadále ve své pozici. Myslím, že by to bylo důstojné řešení – a důstojnost k Památníku ticha přece patří!!!

Prof. Helena Třeštíková

režisérka dokumentárních filmů


Vážený pane ministře,

píši za Tam-Tam Batucada, bubenický soubor s 25 letou tradicí, který již mnohokrát reprezentoval Českou republiku na mnoha akcích v Čechách i v zahraničí, v Číně, Itálii na Českých dnech v rámci EXPO v Šanghaji i Miláně, v Izraeli v Tel Avivu a mnoha dalších prestižních akcích.

S velkými rozpaky a smutkem sleduji kauzu, dění kolem památníku Šoa. Můj tatínek prošel Terezínem i dalšími koncentračními tábory a věc se mě silně dotýká.

Od samého začátku se s kolegy bubeníky účastníme akce Bubnování pro bubny, Bubnování proti tichu, které se koná pravidelně každý rok v Bubnech, památníku Šoa.

Na tomto projektu spolupracuji celé roky s otcem této myšlenky, Pavlem Štinglem. Mohu sledovat práci, nápady a obrovské úsilí, které každý jednotlivý projekt provází. Každý rok je akce velmi silná, dojemná a burcující ve své symbolice. Naše bubny, spolu s nástroji diváků, kteří se schází ve velkém počtu symbolicky zní proti tichu - ignoranci, zapomění, pohodlnosti... stejně tak však pro naději, radost a společný silný prožitek.

Je neuvěřitelně silné vidět pod pódiem sedět a hrát přeživší pamětníky, statečné lidi, kteří prožili strašné věci, ale stejně hrající s čistou vírou a nadějí v budoucnost. Zúčastnil jste se někdy této akce?

Pavel Šting je hnací motor, dramaturg, otec celého projektu. Nezměrné úsilí, práce, ale také láska, kterou vkládá po celou dobu do projektu Šoa je obdivuhodná, hodna podpory a ocenění!

Beru pomyslný buben a symbolicky bubnuji a burcuji proti nespravedlnosti, necitlivosti s jakou se přistupuje ke všemu, co bylo roky s láskou a pílí budováno. Snad k Vám naše hlasy a bubny dolehnou.

Upřímně a s vírou,

Miloš Vacík, kapelník a hudebník



V Praze 8. 8. 2024

Vážený pane premiére,

s ohledem na vaše ujištění, že překypujete péčí a starostlivostí o blaho naší země, se na Vás obracíme s prosbou o pomoc ve věci Pavla Štingla, předního umělce a iniciátora projektu rekonstrukce Bubenského nádraží. Jistě jste byl informován, že se jedná se o významný památník holocaustu, úctyhodné a humanistické memento, o vizitku našeho národa, jemuž je odnepaměti vlastní smysl pro pravdu a spravedlnost. V očích inteligentní a mírumilovné populace ho šlechtí vstřícnost, uznání a úcta k židovskému národu, který naší zemi a celému světu přinesl nesčetné kulturní hodnoty a užitek. České umění, prosycené krásou, duchovními a mravními hodnotami patřilo do nedávné minulosti k největším pokladům lidstva. Pavel Štingl svými filmy, mimořádnými organizačními schopnostmi a poctivým hospodařením, obětavou snahou o zachování vysokého kreditu české kultury pokračoval ve velkém díle předků, z nichž mnozí byli zavražděni v koncentračních táborech. Ještě víc než na úspěch našeho umění, jsme odmalička byli pyšní na statečný a odmítavý postoj Čechů k antisemitismu, k tupé, záštiplné nenávisti, k nejzrůdnější podobě lidstva. Jako pamětníci tří čtvrtin posledního století bychom nikdy nevěřili, že zažijeme dobu, kdy nejvyšší příslušná instituce, Ministerstvo kultury, popírá svůj smysl. Je žalostné, jaké otazníky provází protekcionářské, ne vždy průhledné zacházení s penězi v mnoha oblastech kultury. Případ Pavla Štingla je čitelný a průkazný. Ze strany ministerstva se jedná o krádež duchovního vlastnictví. Podlost a bezpráví vychází z instituce, která by měla jít lidem příkladem, upevňovat v nich hrdost na obdivuhodnou minulost a budit v nich důvěru ve zdravou a zdárnou budoucnost. Kultura je duší národa, prosím, pane premiére, zastavte to zhoubné bujení!

Eva Hudečková herečka, spisovatelka a Václav Hudeček houslový virtuóz



Znovu se plnou svojí vehemencí, připojuji k podpoře VZNIKU PAMÁTNÍKU TICHA, aby byla zahájena rekonstrukce nádraží Praha-Bubny, pod vedení Pavla Štingla.

Jsem kolegyní Pavla Štingla, z oblasti kinematografie, známe se desítky let, při různých setkáních o vzniku Památníku ticha mluvíme, účastním se po léta akcí, které Pavel a jeho spolupracovníci organizují ke vzniku památníku.

Již mnoho let tak působí připomínkovými akcemi, i se zahraniční účastí, na širokou veřejnost, na její uvědomování, co znamenají historické události, které nesmí být zapomenuty, aby se současnost mohla ,alespoň pokoušet, se formovat ve vzájemném porozumění a vyvarovat se novým tragickým událostem. I takovým, jež právě kolem nás v geopolitickém prostoru probíhají.

Z veřejně dostupných mediálních prohlášení ,ať již Pavla Štingla, osobností Poradního sboru Památníku ticha a dalších podporovatelů a nynějšího článku publikovaném v PŘÍTOMNOSTI, z 6.8. vyjádření Vlastislava Ourody Vrchního ředitele sekce kulturního dědictví, MK ČR, se dostávám k tomu, jak samotná byrokracie MKČR , jeho úředníci, kteří jí řídí a vykonávají, je často nesourodá s kreativitou, tvořivostí a smyslem tvorby kulturních statků, v tomto případě vzniku Památníku ticha.

Věřím pevně, že pan ministr osobně, pan Vratislav Ouroda a Pavel Štingl najdou v příštích dnech společnou řeč ,aby již vykonaná mnohaletá práce Pavla Štingla a jeho kolegů, byla dál Pavlem Štinglem vedena k úspěšnému dokončení tohoto velkého, mezinárodního PAMÁTNÍKU TICHA, se zachováním hospodárně využitých veřejných financí, které má MK v zodpovědnosti, a úředníci dokáží iniciovat byrokracii k tomu ,aby bylo dosaženo společné řeči vedoucí k úspěšnému cíli, památník vybudovat se stávajícím vedením.

Památníku ticha, důležitého díla , které tak přesně vyjadřuje i pomník, světově respektovaného výtvarníka před nádražím Bubny, Aleše Veselého, Brána nenávratna.

Jana Tomsová

filmová producentka



Dobrý den, připojuji se k výzvě o Nádraží Bubnech a znepokojuje mě nakládání s jejím iniciátorem, který je člověk čestný a spolehlivý.

Jana Červenková, spisovatelka.



Vážený pane ministře,

„Pamatuj, že jsi smrtelný." Tuto větu údajně šeptal do ucha otrok vítěznému římskému vojevůdci během jeho triumfu. Senát za římské republiky přiznával triumf jako poctu veliteli, který dosáhl velkého vojenského vítězství.

Tehdy takový muž, zaslouživší se o stát na bitevním poli, byl nejprve prohlášen svými vojáky za imperátora, aby mu posléze byl začasté přiznán i triumf. Řeklo by se, člověk bezpochyby oddaný státu, ale přesto všechno byl otrokem během slavnostního průvodu varován před nebezpečím pýchy a zlovolného jednání.

Časy se změnily, ale nebezpečí úspěchu, třeba ve formě úspěšné kariéry, může mnohým z nás zamotat hlavu. Vím naprosto jistě, pane ministře, že Vaše bitva, do níž jste se pustil, a poraženým má v ní být Pavel Štingl, zdaleka nesnese srovnání s počínáním antických vojevůdců. To není Vaše vina, to už je tak dáno ubíhajícím časem. Nějaký triumf Vám tudíž v žádném případě nehrozí, ale přesto mi dovolte, prosím, vzít na sebe úlohu onoho otroka našeptávače.

Nebudu přesně opakovat jeho slova, ale rád bych řekl to takto. „Pamatuj, jak na Tebe bude vzpomínáno." Přece nechcete, aby za hlavní, s čím budete spojován, byl Váš jednostranný střet s Pavlem Štinglem. Vaše pozice jsou nesouměřitelné a je jasné, kdo snadno zvítězí. A ono už to tak na světě chodí, že častokrát je připomínáno ne to, co jedinec učinil chvályhodného, ale naopak, co obraz jeho vezdejší životní poutě kazí. Vzpomeňte na svého jmenovce, několikanásobného pražského primátora JUDr. Karla Baxu. Zajisté ryzí český vlastenec, ale stejně, ba právě možná ještě mnohem více, je připomínán jeho antisemitismus, vrcholící jeho nepěknou úlohou v hilsneriádě.

S Pavlem Štinglem o sobě víme již dlouhá léta a tím hlavním, co nás spojuje, jsou osud jeho maminky Věry Štinglové a osud mé, příští měsíc již devadesátiosmileté tety Jany Dubové. Obě přežily Terezím i Osvětim a jen štastnou náhodou unikly smrti v plynových komorách. Jen tak na okraj. Číslo nacisty zavražděných příslušníků našeho rodu Dubů dosahuje hrůzné hodnoty 104. Od miminek po lidi na samém sklonku života.

Možná teď, když víte, co Pavla celá dlouhá léta pohánělo v jeho úsilí vydupat ze země důstojný památník zavražděných židovských obyvatel protektorátu, svůj poslední záměr, spojený s Památníkem ticha, dokážete přehodnotit a změnit. To dokázal třeba i Otec vlasti Karel IV., když přestřelil. To ale jakožto učitel jistě dobře víte. Držím Vám palce v jeho nápodobě.

Zdraví Karel Dub, důchodce, genealog.



Vážený pane ministře,

obracím se na Vás jako volič této vlády a stále ještě její podporovatel. Již mnoho let je mi velkou ctí a radostí spolupracovat s Pavlem Štinglem na akcích spojených s Památníkem šoa. Je naprosto nepředstavitelné, že by se této, v dnešní době opravdu tolik potřebné instituce ujal kdokoli, kdo nemá vědomí souvislosti, rodovou paměť, otisk, zkušenost, která je těžko přenositelná.
Nevím, zda jste byl někdy přítomen na Bubnování pro Bubny, pro mě naprosto zásadním, neočekávaným setkáním napříč věkovými, sociálními i názorovými skupinami; předškolní děti, senioři, mladí i střední, umělci na podiu i Karel Schwarzenberg, všichni společně bubnovali proti lhostejnosti a pohodlnému tichu. My všichni jsme tam byli díky neuvěřitelné práci a obětavosti Pavla Štingla, on to byl, který znovu, po letech ticha, pozval živé i mrtvé na místo činu, na nádraží Bubny, abychom se zastavili, omluvili, snad i poučili, pomodlili, zamávali. Věřte, že to není málo!
Děkuji Vám za pozornost a věřím i jako Váš volič, že své rozhodnutí přehodnotíte. Nebojte, není to ostuda.

S úctou Barbora Hrzánová, herečka

 





Projekt připomínky obětí šoa, který vyústil v Památník ticha, sleduji od jeho počátku a ve funkci ředitele Židovského muzea v Praze jsem ho v konceptu jeho iniciátora Pavla Štingla vždy považoval za nesmírně potřebný a působivý. Na tom nemám co měnit a Výzvě Památníku ticha vyjadřují svou plnou podporu.

Leo Pavlát


Vážený pan

Mgr. Martin Baxa ministr kultury vlády ČR Maltézské náměstí 471/1, 10100 Praha 1

Vážený pane ministře,

obracím se na Vás s osobní prosbou. Byl jsem, již před delším časem, jedním ze stálých konzultantů záměru vzniku Památníku ticha. Vím, kolik těžkostí vývoj záměru musel překonat. Byl jsem i členem poroty architektonické soutěže, ze které vzešel velmi zdařilý návrh úprav nádraží Praha Bubny. Jsem naprosto přesvědčen, že pokud by za vším nestál osobní zájem a osobní obětavost současného ředitele Památníku pana Pavla Štingla, k žádnému výběrovému řízení by dnes nebyl důvod.

Nepochybuji o tom, že by obtížná příprava probíhala bez chyb, sám jsem u některých průběžných problémů byl. Ale to nemusí být důvod ke změně osobnosti ředitele. Ono totiž k realizaci takového neobvyklého záměru je nezbytné osobní zaujetí, skoro bych řekl láska a tu výběrová řízení nezaručují.

Děkuji Vám za porozumění a přeji Vám hodně spokojenosti.

S pozdravem

Prof. ing. arch. Miroslav Masák, dr. h. c., 22. července 2024


Dovoluji si připojit se k Výzvě na podporu Památníku ticha osobním svědectvím.

Potvrzuji, že jsem v uplynulých letech prožil mnoho originálních a silně emotivních zážitků na akcích, které inicioval Pavel Štingl se svým týmem.

Byla to divadelní představení, koncerty, výstavy, performance, prezentace, diskuse a další formáty, vyvolané v život unikátní invencí a nasazením právě Pavla Štingla, vždy se zaujetím v kontextu současné české kultury málokdy vídaným.

Být autorem nové vize, zakladatelem a mnohaletým dříčem a tahounem bohatého dění jsou snad hodnotami spíše k ocenění a podpoře.

doc. PhDr. Jan Dvořák

šéfredaktor Scény (1988–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1991); nakladatelství divadelní literatury Pražská scéna (1992–⁠⁠⁠⁠⁠⁠dosud)



Vážený pane ministře,

Památník ticha je dalším velkolepým dítětem režiséra Pavla Štingla. Jeho schopnost ukazovat dějinné souvislosti na přímých osobních příbězích je nenahraditelná. Sama jsem byla součástí "jeho týmu" po dlouhá léta. Ne vždy se podařilo vše realizovat, ne vždy jsem se vším souhlasila. Vždy však budu stát za názorem, že nebýt Pavla Štingla a jeho umu ukazovat tragické historické události současnou formou, do které vkládá své osobní zkušenosti i kus jeho velké duše, nebylo by ani Památníku ticha, ani jiných velkých projektů. Jeho tvůrčí role je v tomto smyslu nenahraditelná...

Šárka Ziková, akademická malířka



S panem Pavlem Štinglem se znám od roku 2014, dost dlouhá doba. A celou tu dobu sleduji jeho úporné snažení o vznik památníku v nádraží Bubny. Musím se přiznat, že také celou tu dobu příliš nevěřím, že by se mu to mohlo podařit. Vždyť proč by někdo měl dát k dispozici „nějakému" památníku lukrativní pozemek. A když se to podaří, tak tuto instituci bude ještě muset stát živit. Copak takových institucí nemáme dost? Nakonec tam dáme nějakou desku, nějaký ministr ji odhalí a bude stačit...

Od roku 2012 se už vystřídalo několik ministrů kultury, všichni snažení Pavla Štingla podporovali. Vždyť to se ani nepodpořit nedá, že...? Ale také nic reálného neudělali. Proč taky? A Pavel Štingl svůj památník tlačil dál. Nakonec se mu podařilo, za premiéra, kterého určitě ani nevolil, udělat z památníku státní instituci a věřil, že to je platforma, na níž svoji vizi uskuteční. Mně v tu chvíli zatrnulo, protože mi bylo jasné, že vydává svoje dílo všanc libovůli „státu". Pak přišla vláda, na kterou jsme všichni čekali, tedy my, co jsme ji volili.

A najednou přišlo všechno to, co pan ředitel Štingl popsal ve svém otevřeném dopise. Sám jsem se s tímto děním průběžně obeznamoval. A mám neblahé tušení, že panu ministrovi vůbec nejde o blaho Památníku ticha. Samozřejmě asi pana Pavla Štingla blíže nezná, proč taky? To by jinak nemohl zlovolně tvrdit, že má pochybnosti o tom, že je ředitel památníku schopen rekonstrukci dotáhnout. Ví pan ministr, že Pavel Štingl je synem ženy, která z toho nádraží odjela do Lodže? Co pan ministr ví? Možná ví něco, o čem my všichni, kdo si myslíme, že tady platí logika, morálka a historie, nevíme a nejsme schopni to pochopit.

Richard Homola, fotograf cyklu Tajemství terezínských zdí


Jako obyvatel Prahy 7 si dobře pamatuji, když mi Pavel Štingl v roce 2012 poprvé vyprávěl o záměru přebudovat bývalé nádraží Praha-Bubny na Památník Šoa, a jak se na něj spoustu lidí koukalo skrze prsty, s tím, že je snílek a že nic takového stejně nemůže vzniknout.

Od té doby se Pavlu Štinglovi a týmu jeho spolupracovníků doslova ze země podařilo vystavět projekt, který konečně v našem hlavním městě bude důstojně připomínat oběti odsunů a následnou likvidaci mnoha desítek tisíc našich spoluobčanů v období nacistického teroru za druhu světové války.

Proto mi současné snahy o změnu ve vedení Památníku ticha ze strany ministerstva kultury přijdou jako projev nepochopení situace, a chtěl bych věřit, že původnímu týmu bude umožněno v projektu pokračovat, zvláště když se konečně po letech přiblížilo zahájení stavebních prací nutných k jeho realizaci.

V Praze dne 23. 7. 2024.

Marek Gregor





ZAHRADNÍKŮV ROK (POKRAČOVÁNÍ?)

Od samého začátku nejenom sleduji, ale často se účastním akcí památníku v Bubnech. Vlastně oceňuji i snahu ministerstva kultury popostrčit přibližování se k jeho konečné podobě. Nemohu ale souhlasit s rozvrzanou mazurkou, která napovídá, že se to neobejde bez typicky české přetahované, jejímž výsledkem může být znevážení další dlouhodobé občanské iniciativy a teplý flek pro nějakého zasloužilého úředníka a jeho finančně neukojenou partu.

Místo nudné argumentace doporučení pro pana ministra, k jehož práci většinou nemívám podstatnější výhrady, protože ho – a rád – potkávám i na místech, na kterých jsem nikdy před ním žádného vysokého státního úředníka nepotkal. Takové návštěvy nebývají honbou za preferenčními body. Za všechny: Petrkov, statek Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové na Havlíčkoborodsku, nebo Winternitzova vila v Praze, poslední dílo Adolfa Loose (její první majitelé skončili v plynových komorach Osvětimi):

Právě jsem zhlédl nejnovější film Jiřího Havelky Zahradníkův rok. Velice naléhavě ho doporučuji nejen ministru kultury, ale všem ještě žijícím budovatelům posttotalitního Česka – od Klause, Zemana a Paroubka až k Fialovi, Babišovi a Okamurovi. Dosavadní recenze a referáty zůstaly zatím jen u prvního plánu příběhu: transformace Čapkova příběhu koloběhu prací od jara do zimy na zahradě do kořistné a zblázněné přítomností nových majitelů zámků.

Nebyl by to ale Havelka, kdyby nestvořil především další podivuhodný obraz příčin naší současné „blbé nálady", od zmršené privatizace, rozkradení všeho, co se rozkrást dalo, vykreslující ostrými konturami do podivuhodných detailů beztrestnost nových bezcharakterních „podnikatelů", proměnu vekslu v mafii a v třídu ovlivňující i politiku, tupost a bezzubost správních orgánů ctících právo stvořené jen pro nepostižitelnost šíbrů (také z civilizačně zaostávajících zemí ovládaných diktátory), lenost i těch, kdo mají pomáhat a chránit... To vše v protikladu k lidem, kteří se nedovolávají péče podle hesla: Státe, starej se! Domnívajíce se, že jsou občany země spravedlivé a demokratické. A podle toho i žijíce. Taková byla oslava zahradníka v novele Karla Čapka. A taková je v kontrastu ke spisovatelovu tématu Havelkova současná občanská skepse. A ta naše nejen po zhlédnutí filmu Zahradníkův rok.

Má být Památník Bubny dalším pokračováním takového obrazu? Jeho iniciátoři do jeho myšlenky vložili vlastní nezištnou iniciativu, oživili naši paměť. Není nic snazšího, než je nechat spolupodílet se na pokračování v takovém díle. Musí v polistopadovém Česku každá chvályhodná krása končit zdeúředním znechucením, ve výsledku pokračováním rozdělování společností?! Nad jejími příčinami naši politikové tak rádi, byť tváříce se nechápavě, kroutí hlavami – dávno oslepnuvše.

Jiří P. Kříž




Dobrý den,

nemohu minout Vaši výzvu a otevřený dopis ministru kultury. Přemýšlím o celé věci a jak zareagovat. Soudím, že se jedná o aroganci ze strany ministerstva. Jen jestli za tím není nařízení ušetřit. Tak ušetříme tam, kde to „nikoho nebude zajímat". Hanebné. To pomíjím povinnou úctu k nemalé práci lidí, kteří navzdory všemu chtějí připomínat osudy lidí, kteří se stali obětí mocných. Satisfakce se dosud nedočkali.

Eva Mžourková, Teplice


Plně podporuji výzvu na podporu Památníku ticha! A musím ještě něco dodat. Jsem zklamána konáním ze strany Ministerstva kultury ČR. Já si jako důchodkyně dovolím být nekorektní a napsat to, co si opravdu myslím.

Já cítím ze strany MK ČR zlou vůli a nepřejícnost, cítím také neúctu, a co mě nejvíc mrzí, cítím malost. Nechci, aby ta malost padala i na mne a uvrhávala mě zas o mnoho let zpátky. Už i tak si budu muset opravit dobrý dojem, který pro naši vládu, zemi vytrvale buduje pan premiér Fiala.

Znám pana Pavla Štingla osobně jen zběžně, ale léta sleduji, obdivuji a vážím si jeho práce a chci, aby v ní mohl pokračovat.

Ivana Pešková





Vážení v Památníku ticha Bubny,

připojila jsem svůj podpis k výzvě na podporu zachování původního záměru vybudování Památníku ticha v Praze-Bubnech. Nejde vlastně o budování – Památník jako organizace žije, tvoří, připomíná, organizuje. Jde tedy především o podporu původního projektu – rekonstrukci objektu nádraží Bubny.

Proč mne to zajímá? Z tohoto nádraží byla deportována do Terezína moje matka Vilma a její matka, babička Barbora – ty se obě dožily osvobození a já a moje sestra jsme se mohly pár let po válce narodit. Z Bubnů také odjel vlak s babičkou Emilií a dědečkem Emilem (rodiče našeho táty) – ti v Terezíně zemřeli, byli příliš staří a zlomení. A mohla bych jmenovat další členy mé nejužší rodiny, kteří mi zmizeli do nenávratna. Víme, kdy byli deportováni a většinou i kdy a kde zemřeli. Ale neexistují místa, kam bychom mohli zajít a vzpomínat. Takovým místem se stal Památník ticha v Bubnech. Byla jsem tam na výstavách, koncertech, viděla reportáže, práci s mladými lidmi, objevování zapomenutých dokladů.

Jde o obdivuhodnou činnost a elán vlastně jen hrstky lidí. A je pro mne nepochopitelné, že ministr kultury ČR náhle hodí těm lidem klacky pod nohy. Ministr, který docela nedávno osobně podpořil otevření Památníku v Letech u Písku mj. slovy: „Minulost utváří naši budoucnost a je potřeba se s ní poctivě vyrovnat a informace o ní pečlivě předat budoucím generacím... všem, kteří se mnoho let snažili o přeměnu tohoto místa zapomnění na místo paměti, patří velký dík." Slova jako ušitá i pro Památník ticha v Bubnech.

Proto podporuji výzvu vyjádřenou v otevřeném dopise ředitele Památníku ticha ministru kultury Martinu Baxovi.


Barbora Stejskalová



Jan Urban: Česká paměť na špinavém parkovišti. Ministerstvo kultury ničí projekt Památníku Šoa, Hlídací pes


Památník ticha Bubny je místo paměti na hrozné události holokaustu.

Když mluvíme o holokaustu, vidíme za sebou od 90 let nelehkou práci s traumatem ve společnosti, rodinách a s jednotlivci. Trauma umlčuje, tabuizuje, zakrývá pravdu, zastiňuje paměť.

Památník ticha pomáhá paměť oživovat, přináší pravdivost, přináší rituály svátků židovské kultury, které byli odtržené, jako by zavražděné v rodinách po holokaustu, a tak oživuje kulturu minority, která byla připravena na zánik. Umožňuje také dialog mezi minoritou a majoritou prostřednictvím umění, symbolů a metafor, a to jsou prostředky velmi silné, které oslovují duši v její největší hloubce.

Pavel Štingl je vedoucí autoritou, která tomuto všemu vdechla na místě paměti život, dala stojaté vody nádraží Bubny, budoucího památníku Ticha do pohybu s obdivuhodnou energií muže, kterého nejbližší člen rodiny byl odsud odveden do ghetta v Polsku. Kdo jiný, než on se má starat o toto místo? Je ochotný se vystavit se svými názory a rozvíjet místo paměti v prospěch všech, když dobře víme, že je ještě hodně lidí s židovskými kořeny, kteří v důsledku traumatu svých rodičů o tom ani nejsou schopni mluvit.

Pavel Štingl celý projekt postavil na nohy, má k projektu citové pouto a v současné době je velmi významnou osobou, která specificky prostřednictvím své osobnosti umožňuje dialog mezi minoritou a majoritou obdivuhodným způsobem. Konzerty které pořádá, svojí specifickou atmosférou a naladěním pomáhají zpracovávat traumatické události ještě stále živé minulosti. Podobně oslavy židovských svátků na Bubnech, krutě v rodinách přerušené hrůzou holokaustu, přinášejí pro židovskou minoritu pocit ztraceného domova, léčí rodinu a pomáhají ji znovuobnovit svoje síly a pocit někam patřit. Jeho Bubnování pro Bubny oslovuje, burcuje, dojímá, aktivuje. Tak důležité v současné době krize člověčenství, a tedy i kultury, kultury slušnosti, která kamsi v nenávratnu mizí a proměňuje se v krutost a nenávist, ničí vztahy mezi lidmi, národy.

Pavel Štingl má připraven projekt na spadnutí a potřebuje místo kladení překážek podporu k jeho realizaci.

PhDr.Michaela Hapalová,

ředitelka Správní rady Rafael institutu

klinická psycholožka a psychoterapeutka


Vážení přátelé,

jak jste daleko s Památníkem ticha jsem neměl nejmenší tušení, jen o něm vím a zúčastnil jsem se na nádraží před lety divadelního představení (které na mě velmi emocionálně zapůsobilo).

Velmi Vám děkuji za Vaši snahu a veškerou činnost, kterou děláte.

Osobně nemám žádné informace ohledně sporu, který nyní probíhá mezi vámi a ministrem kultury, jen tolik mohu říci, že zbavovat funkce člověka, který projekt vymyslel a tolik let trpělivě pracuje na jeho uskutečnění, je minimálně podlé.

Nevím zda moje babička odjížděla do Terezína zrovna z tohoto nádraží ačkoli poprvé jsem u sochy Brána nenávratna cítil velké dojetí (a také vděčnost že právě ona patřila k těm, kteří se vrátili), nicméně tak jako tak se mě vše kolem tématu Šoa osobně dotýká.

Rád bych Vám ještě jednou poděkoval za vše, Vaši činnost je třeba podporovat a ne jí házet pověstné klacky (či pražce) pod nohy.

S pozdravem a přáním všeho dobrého

Michal Hradecký






Rada bych timto podporila Pavla Stingla. Je to muz, ktery pamatnik prosazoval a prosadil, a nevim, z jakeho duvodu by mel byt vymenen. K pamatniku mam rodinne vazby a tim vic se mne tato politovanihodna situace dotyka.

Dekuji,

MgA. Michaela B. Setlikova PhD.





V roce 2019 jsem obdržel certifikát konverze k modernímu ortodoxnímu judaismu (Gush Etzion Conversion Beit-Hadin, Stát Izrael). Sar-El je dobrovolnický program Izraelských obranných sil (IDF), kterého jsem se zúčastnil celkem třikrát a přitom jsem dvakrát navštívil památník Yad Vashem. Když jsem se památníkem procházel, měl jsem pocit slovy jen velmi obtížně vyjádřitelné univerzality. Právě ta zevnitř prosvěcuje civilizační dílo mimořádné důležitosti, kterým je Stát Izrael. Stát Izrael má velkou odpovědnost za svět a svět má velkou odpovědnost za Stát Izrael. Platilo to vždy a obzvlášť to platí v dnešních, ano, katastrofických dobách. Památník Šoa Praha, jak je dnes koncipován a rozvíjen, se mi jeví jako důstojný projev naší odpovědnosti za dějiny a za existenci a rozvoj Státu Izrael. V dnešní světové situaci se mi jeví rýsující se byrokratické obstrukční manévry kolem Památníku Šoa Praha jako mimořádně nevhodné a neospravedlnitelné.

MUDr. Mgr. Dr. Tomáš Hájek, člen Hospodářské a sociální rady Mostecka



My, voliči českých politických stran si dlouhodobě všímáme, jak se chová ODS k národní kulturní otázce. Nedobře. Příkladů je mnoho, snad nejviditelnějšími jsou: neochrana kulturní památky železničního mostu pod Vyšehradem, neochrana kvality restaurování českého zlatého fondu kinematografie a nepodpora certifikovaných metodik DRA a nyní nově také nepodpora vzniku tak důležitého památníků šoa v rozvíjejících se Holešovicích. Neustále si klademe otázku, co za tím safra může bý,t a neustále nemůžeme uvěřit argumentu opozice, že to jsou jen peníze. Pane ministře kultury a dopravy jsou to opravdu jenom peníze?

Marek Jícha, kameraman



Muzeum Ticha není téma uzavřené jen českou kotlinou, českým státem. Ta židovská komunita podvržená genocidě v okupovaném německými nacisty Československu, má rozsah mnohem větší.

A následná destinace transportovaných Židů – Terezín, má význam nejen evropský ale je také známa všem, kteří se zabývají Holocaustem. Takže, to není tak lokální tématika, jak by to na první pohled vypadalo.

Muzeum Ticha má svůj význam i tím, že je a bude ještě lépe dosažitelné jak pro místní mládež a zájemce o živé dějiny, tak i pro návštěvníky z celého světa, kteří navštěvují Prahu a nejedou do Terezína. V muzeu je expozice velmi dobře zpracována a kulturní akce celou historickou událost Holocaustu oživují a přibližují obzvláště mladým zájemcům.

Opět další objektivní argument, že Muzeum Ticha má jen český význam. Proto autoři a iniciátoři, kteří máte od prvopočátku s tímto projektem do činění, tak máte tu čest celou tu myšlenku a počin bránit.

A s vámi i my...

To vše není samozřejmě v kontroverzi a zájmu jak s ministrem, tak i ministerstvem kultury. Je třeba najít sil a moudrosti pro společného jmenovatele, který sjednotí všechny zúčastněné strany, pro dosažení co nejlepšího výsledku, který si všichni jistě přejí.

V době, kdy se antisemitské útoky a projevy v krátkém období zdvojnásobily, by tato diskuse měla dovést urychleně k přijatelnému řešení pro všechny. Skutečné problémy jsou jinde...a jsou to opravdové a kruté výzvy.

Ioannis Sideropulos




 

Dobrý den,

nemile mne překvapil záměr ministra kultury, na odvolání pana Štingla z funkce, ředitele Památníku ticha, dovolte mi napsat svůj názor.

Pana Štingla a jeho maminku, Věru Štinglovou znám od svým 15 let, od roku 2013, vím, že je to člověk na správném místě, ředitele Památníku ticha, nejenom proto, že sama jeho matka, teta i babička přežily holocaust, nádraží Bubny mělo být jejich první stanicí na smrt, přežily.

Dlouhé roky se pan Štingl věnuje připomínce holocaustu, odkazu, boření nenávistných stereotypů, xenofobie, natočil dokument Ghetto jménem Baluty, kde mapuje osudy 5.000 lidí odvlečených roku 1941 do polské Lodže.

Nejen z výše uvedených informací nerozumím rozhodnutí odvolání, protože celá rodina pana Štingla mi hodně pomohla, vyprávěla mi o holocaustu, o vlastních zážitcích a traumatech.

Nevím, kdo by byl vhodnějším adeptem na ředitele Památníku ticha, panu Štinglovi jde o připomínku všech obětí holocaustu, během kterého zavraždili i mnoho členů jeho rodiny, jeho úsilí trvá přes 10 let, především je to slušný člověk, celé jeho rodiny si moc vážím.

Já jako mladý člověk, který se narodil již v demokratickém prostředí, věřím ve správné rozhodnutí, děkuji.

S pozdravem,
Jan Nechanický



Z postupou ministra kultury Martina Baxy ohledně Památníku ticha v Praze je mi stydno. O památník se má podle mého názoru starat ten, kdo měl tu vizi a uskutečnil ji. Od počátku jsem za to panu Pavlovi Štinglovi vděčný. Z Prahy odjížděli transportem do koncentračních táborů i moji příbuzní. Při tomto pokusu o násilné převzetí Památníku ticha mám pocity podobné zneuctění, jaké jsem naposledy cítil kvůli přítomnosti jednoho krajně pravicového politika na Terezínské tryzně.

Nejde však jen o emocionální stránku věci, která je v tomto případě pochopitelně velmi silná (nejen u přímých potomků lidí, kteří prošli šoa). Zaráží mě ta chucpe, s níž pan Baxa k věci přistupuje. Nemohu si pomoci, ale fakt, že nereaguje na žádné pokusy o návrat ke smírnému dialogu mi silně připomíná předlistopadové papalášství.

Přeji Památníku ticha i panu Štinglovi osobně hodně trpělivosti. A ještě jednou mu z duše děkuji za vše, co pro nás udělal.

František Kostlán, publicista