2019
Shrnutí pro rok 2019
Jubilejní rok byl ve znamení událostí starých třicet let, které se zdánlivě netýkají příběhů Památníku ticha. Jeho koncepce veřejné komunikace se však stále více přibližuje hlavnímu klíči budoucí stálé expozice, kterou je "kontextualizace", tedy nadčasový přístup k připomínání minulosti, k paralelám událostí minulých a jejich mentálních podob se současností... Veřejná diskuse o neustále se vracejících závažných sociálních jevech dneška, pro které je historie nejvyšším argumentem, se úspěšně vyhraňuje.
Vše dospělo k rozhodnutí uspořádat velkou výstavu k listopadovému výročí o médiích a současné kultivaci mediálního prostoru. Expozice KOMUNIKACE 89 se stala součástí akcí zastřešených pražským magistrátem pod Festival svobody. V sedmi týdnech mezi říjnem a listopadem prošlo výstavním objektem na Letenské pláni 10 000 návštěvníků, téměř 200 škol a jedna demonstrace o síle 300 000 občanů.
Doprovodné programy úspěšně završily výstavní nabídku, ale také výrazně posunuly dál dramaturgii VYSÍLÁNÍ STANICE BUBNY i vzdělávací metodiku Památníku ticha.
Mediální téma se neslo také letošním BUBNOVÁNÍM PRO BUBNY, jehož moderace byla zasvěcena úvahám předních publicistů o probouzení svobodného tisku a o současné mediální komunikaci v podpoře či škodlivosti komunikace velkých témat spojených s pohnutou minulostí místa.
Završením roku bylo rozsvěcení prvního chanukového světla, jež ukázalo na širokou podporu záměru proměny místa paměti navzdory jeho administrativní stagnaci posledních dvou let.
DRUHÝ ŽIVOT VENDULKY V.
Dne 18. září se uskutečnila vernisáž putovní výstavy DRUHÝ ŽIVOT VENDULKY V. Za účasti starosty Prahy 7 Jana Čižinského a Ondřeje Kundry, který zde citoval několik krátkých ukázek ze své knihy „Vendulka, útěk za svobodou".
Památník ticha děkuje za tuto nabídku radnice Městské části. Malá expozice velkého příběhu vystavená společně s modelem budoucího památníku je vítaným dialogem o koncepci budoucího místa a paměti a jeho programech probíhajících v současné době i v budoucnosti.
Snímky Jana Lukase budou zde vystaveny do konce října tohoto roku. Příštím zastavením cyklu bude foyer pražského magistrátu.
Vzpomínka na BIIb / 7. března 18:00
Před 75 lety, v noci z 8. na 9. března 1944, byla spáchána největší hromadná vražda českých občanů v historii. Vyhlazení tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi připravilo v plynových komorách o život během jediné noci na 3700 židovských žen, mužů i dětí. Samo číslo je nepředstavitelné. Úmysl, s nímž byl tábor založen, představuje mrazivou manipulaci pro uspokojení veřejného mínění za pasivní účasti Mezinárodního hnutí Červeného kříže.
Setkání ke vzpomínce na noc zmařených nadějí se uskuteční 7. března 2019 v 18 hodin na nádraží Bubny, Bubenská 8b, Praha 7. Vystoupí česká sopranistka Irena Troupová s klavírním doprovodem Jana Duška. Orchestr Gymnázia Přírodní škola vzpomene válečné události písněmi dětí z terezínského ghetta a motivy z textů Hanuše Haachenburga.
Program
- Studenti Gymnázia Přírodní škola - písně Osvobozeného divadla: David a Goliáš, Potopa, Stonožka
- Studenti Gymnázia Přírodní škola společně s Irenou Troupovou: Klobouk ve křoví
- Irena Troupová a Jan Dušek - písně válečných skladatelů:
- Viktor Ullmann: Drei jiddische Lieder
- Emil František Burian na motivy textů Vítězslava Nezvala: Cocktaily
- Erwin Schulhoff: Národní písně a tance z Těšínska
- Studenti Gymnázia Přírodní škola: Víra v nic – zhudebněný text dětského básníka Hanuše Hachenburga Terezínská hymna
Účinkují: Irena Troupová – soprán, Jan Dušek – klavír, Studenti Gymnázia Přírodní škola pod vedením Víta Novotného a Františka Tichého. Moderuje: Tereza Kostková.
Obrázek z časopisu Vedem, který vydávali chlapci v ghettu Terezín.
„Na způsobu, s nímž s námi zacházeli, bylo několik odlišností od běžného zacházení s nově příchozími vězni. Neprošli jsme obvyklou selekcí, nikdo nebyl poslán okamžitě do plynové komory. Neoholili nám hlavy. Muže i ženy umístili do jednoho tábora, byť do zvláštních mužských a ženských bloků. Děti ponechaly s matkami.
V Terezíně jsme ještě byli pan „tenaten", paní či slečna „taata". Zde jsme se stali čísly vytetovanými na levém předloktí. Čísly jsme se hlásili esesákům a na přání některých z nich jsme byli nuceni připojovat „židovská svině", nebo „smradlavý žid". Skutečně jsme byli špinaví a páchli jsme...
...tábor BIIb byl jedním ze sedmi přidružených táborů asi půldruha kilometru od hlavního tábora v Osvětimi. Říkalo se mu Český rodinný tábor. Šlo o obrovský nacistický humbuk. Měl posloužit jako alibi, když se objevily z právy a o organizovaných masových vraždách v Osvětimi. V září roku 1943 dopravili nacisté do tohoto tábora dva transporty z Terezína, v prosinci téhož roku dva další a poté tři v květnu roku 1944. Zářijové transporty byly asi po pěti tisících, květnové čítaly asi sedm tisíc pět set. Každý transport měl zůstat v táboře šest měsíců a pak zemřít v plynových komorách. Zaplynované měli nahradit „čerství" vězni, aby případná komise Mezinárodního červeného kříže zjistila, že jsou vězni v „dobrém" stavu.
Každý z nás měl v ústřední kartotéce hlavního tábora osobní kartu s poznámkou Sonderbehandlung – Zvláštní zacházení. Nacisté měli pro všechno krycí názvy. Zvláštní zacházení znamenalo v nacistickém žargonu smrt v plynové komoře. V noci z 8. na 9. března 1944 odvezli nacisté – až na malé výjimky – všechny dosud žijící vězně ze zářijového transportu do plynu – kolem 3800. Byla to největší masová vražda českých židů."
Stránský, Pavel. Poslové obětí. 1999.
Památník šoa Praha a Institut Terezínských skladatelů ve spolupráci s Terezínskou iniciativou a Židovským muzeem v Praze pod záštitou radní pro kulturu hlavního města Prahy Hany Třeštíkové a starosty Prahy 7 Jana Čižinského
zvláštní poděkování patří Magistrátu hlavního města Prahy, hlavnímu partneru akce
Příběh sezóny 2019
Závěrečná zpráva projektu Komunikace 89
Památník Šoa Praha realizoval v říjnu a listopadu 2019 k jubilejnímu výročí listopadových událostí výstavu pod názvem:
Multimediální expozici umístěnou v nepřehlédnutelné montované stavbě instalovanou doprostřed Letenské pláně shlédlo přes 10 000 návštěvníků, které jsme průběžně evidovali.
Další tisíce osob prošly stanem během jeho dne otevřených dveří, když se výstavní objekt ocitnul uprostřed manifestace Tisíce chvilek pro demokracii dne 16. 11.2019.
Na koncipované programy pro školy se přihlásilo téměř 200 školních skupin druhých a třetích stupňů. Výstava veřejně prezentovaná jako součást Festivalu svobody byla vyhodnocena jako nejobsažnější nabídka akcí k listopadovému výročí. Její vernisáže se zúčastnila řada diplomatických osobností, ministr zahraničí Tomáš Petříček, starosta Prahy 7 Jan Čižinský, radní pro kulturu Prahy Hana Třeštíková a mnoho osobností kulturního světa.
S narůstající popularitou expozice přibyla celá řada událostí, které jsme v expozici spoluorganizovali s nejrůznějšími subjekty, přicházejícími do výstavy uspořádat různé klubové akce, výroční setkání, vernisáže, projekce, workshopy a podobně.
Vyškolení lektoři výstavy uspokojovali poptávku škol i různých vzdělávacích center v takovém rozsahu, že jsme museli zdvojnásobit otevírací dobu expozice.
Stručná poznámka k proběhlým akcím
Výstavní cyklus byl nakonec rozšířen na plných sedm týdnů. Už samotná vernisáž dne 10. října 2019, měla charakter významné kulturní události Prahy. Stovky návštěvníků se tísnily v ne právě malém výstavním prostoru. Velkému obdivu se těšila jak multimediální dvorana expozice, tak cyklus fotografií Jaroslava Krejčího vystavený s patřičným videokomentářem jako fejeton pomíjivosti archivů.
V průběhu prvního týdne proběhlo odladění vzdělávacích programů a vyškolení lektorů, kteří nadále čelili hustému návštěvnickému provozu samotné expozice a organizovali časté eventy v poslední části výstavního pavilonu, jenž jsme vzhledem k výstavní dekoraci nazvali Lennonovou zdí.
Každé pondělí dopoledne po dobu sedmi týdnů se ozvalo na streamech, v Českém rozhlase, v partnerských médiích VYSÍLÁNÍ STANICE BUBNY PRO VÝSTAVU KOMUNIKACE 89.
... Navázalo tak na již tradiční tvar dialogů ve veřejném prostoru – veřejné diskuse z odjezdové haly nádraží Bubny. Jejich témata a hosté se staly nedílnou součástí veřejné komunikace výstavního projektu.
Diskuse se staly zásadní obsahovou součástí mediálního vzdělávání a celkového odkazu výstavy.
Diskuse rozvíjely témata, řešená při doprovodných programech expozice a zároveň doprovodné programy anoncovaly v širokém měřítku díky partnerské síti patronů jednotlivých debat.
Součástí doprovodných programů se stalo také BUBNOVÁNÍ PRO BUBNY, dne 16. října. V tento významný datum připomíná Památník ticha první pražský židovský transport, vypravený přes nádraží Bubny v roce 1941. Jeho tradiční forma je vlastně koncertem bicího maxiorchestru, kterého se účastní všichni příchozí a společně tak rozbijí ticho mlčící většiny a pasivního přihlížení.
Letos jako hosté bubnování vystoupili přední novináři s krátkým zamyšlením k mediální scéně na konci poslední totality minulého století a dnes.
Ve druhé polovině října probíhají v expozici pravidelné semináře a vzdělávací programy. Lennonova zeď hostí pravidelné klubové programy a setkání různých zájmových skupin – jako třeba Klub Paměti národa, Kluby válečných veteránů, občané Prahy 7. Několikrát týdně, včetně víkendů se konají autorské prováděné prohlídky pro zájemce z řad veřejnosti o organizovaných skupin.
V termínech spojených s přelomovými událostmi jsme pořádali semináře o propagandě a výtvarné dílny o politickém plakátu. Tak ve výstavním pavilonu i během veřejných diskusí z nádraží Bubny připomínáme výročí VŘSR, pád Berlínské zdi i první signály listopadových událostí spojené s neklidem v pražských ulicích. Pro některé akce jsme připravili ještě další sestřihy archivních materiálů, než které jsme měli instalovány v základní expozici. Výtvarné dílny výstavy KOMUNIKACE 89 pořádáme 14., 15., 21., 22. listopadu podle speciálně vyvinutého programu odborným lektorem, který dlouhodobě spolupracuje se vzdělávacím oddělením DOXu.
Vedle řady diskusí pořádaných ve výstavních prostorách se autoři expozice účastní veřejných setkání a seminářů site specific k událostem listopadu – například na Fakultě sociálních věd UK dne 12.11.
Den válečných veteránů 14.11.
listopadu hostí výstava ceremoniál k předání ceny hlavního města Praha Stanfordské univerzitě za podporu reformy českých univerzit a vzdělávání po listopadu 1989. a 17. listopadu prochází výstavním pavilonem série významných událostí:
Výroční den 17. listopadu pořádá výstavní tým KOMUNIKACE 89 program ve spolupráci s redakcí časopisu Reflex. V expozici je instalován fotografický ateliér, který zájemcům o originální listopadovou památku pořizuje na počkání portrétní snímky s pozadím fotografie Jaroslava Krejčího.
Odpoledne se uskuteční v sálu u Lenonnovy stěny premiéra televizního dokumentu MOJE SVOBODA s následnou diskusí s tvůrci, kterou moderují redaktoři Reflexu.
Oba dny se před objektem KOMUNIKACE 89 natáčejí AUTODIALOGY: V autentickém vozidle – veteránu Václava Havla, kterým budoucí prezident přijel na velkou letenskou manifestaci, mají příchozí možnost namluvit svá osobní poselství k tomu, kdo se osobně zasadil o zrušení cenzury totalitního režimu.
Krátká zamyšlení z pozice "spolujezdců" vyhodnotili studenti Keplerova gymnázia a ty nejlepší – tedy takové, které mladým přinášely největší inspiraci a obohacení, byly zpracovány do sestřihu pro finále výstavy Komunikace 89. Na spolupořádání akce se podílí také Muzeum hlavního města Prahy a Národní technické muzeum.
20.11. Hostíme a spolupořádáme vernisáž malé výstavy ke kalendáři listopadových fotografií, který vydalo sdružení DEKOMUNIZACE.
DEN PÁDU CENZURY
Ve výroční den největší manifestace české historie, která se uskutečnila
24.11.1989 na Letenské pláni pořádá Památník ticha vzpomínkovou akci, kterou navrhuje proměnit do budoucna ve významné datum spojené s kultivací mediálního prostoru. Vydává výzvu pro tři ministry k posílení mediálního vzdělávání a apelační tiskovou zprávu ke stavu veřejné komunikace.
Vlastní kontaktní akce se odehrává přímo před výstavním pavilonem. Na tribuně stadionu AC Sparta je instalována maxiobrazovka, která celých 25 hodin vysílá archivy ze dvou televizních přímých přenosů listopadu 89. Smyčka dlouhá 25 hodin je přerušena veřejným setkání k vyhodnocení AUTODIALOGŮ.
Vystupují standupoví umělci, moderují herci divadelní skupiny Vosto5. Událost vrcholí slavnostním uvedením seriálu AUTODIALOGŮ zpracovaných do třicetiminutové ukázky.
Až do odpoledne 25. 11. promítá obrazovka z letenské tribuny vzpomínkové záběry třicet let starých událostí.
Ve stejný den organizujeme komentované prohlídky pro desítky členů Klubu Paměti národa. Post Bellum ostatně bylo naší partnerskou institucí pro vzdělávací programy k listopadu 89. Společně jsme naše aktivity nabízely školám, společně jsme je i veřejně komunikovali již od srpna jubilejního roku.
27. a 28. 11. Pořádáme komentované prohlídky pro partnery a přátelské okruhy výstavy komunikace 89. Tato derniéra byla zároveň jistou bilancí vztahů s Festivalem svobody.
Pavel Štingl
Devítkový rok spojený s kulatým výročím listopadového převratu je pro Památník ticha podnětem pro velkou sezonní výstavu KOMUNIKACE 89. Mediální či samizdatová komunikace v době pádu cenzury a druhé totality 20. století byl pro Československo novou šancí na probuzení autentických „velkých příběhů dvacátého století“. O proměnách reflexe osudů, které řešíme, je náš zatím největší sezonní výstavní a vzdělávací projekt s podtextem „Státní převrat bez internetu“.
Ani jsme netušili, že do našeho široce založeného veřejného dialogu o kultivaci mediálního prostředí vstoupí komentář šéfredaktora MF Dnes s dalším, již opakovaným argumentačně zcestným útokem na vývoj a záměry Památníku ticha.
Naši odpověď a vyjádření dalších institucí uvádíme zde:
Prohlášení k článku „Jak vydělávat na holocaustu II"
(publikováno 23. 08. 2019, Mladá fronta DNES, autor: Jaroslav Plesl)
Panu redaktorovi se nelíbí projekt Památníku ticha na nádraží Bubny a ve svém článku odsuzuje a zpochybňuje postup realizace projektu. Pan redaktor má jistě právo upozornit na podezření z pletich, na nedodržování zákonů, dávat podněty kontrolním institucím a může mít výhrady k politickým názorům té či oné strany.
Pan redaktor tak ovšem nečiní a místo toho píše s užitím slovníku antisemitů a popíračů holocaustu „o obchodu s holocaustem", čímž uráží celou židovskou komunitu a každého, kdo ví, co holocaust znamenal. Zabývat se holocaustem je jako mluvit na virtuálním hřbitově miliónů, kde nejsou hroby ani náhrobní kameny, a kde by bylo vhodné se podle toho chovat. Pan redaktor však prokazuje absolutní absenci etiky a na tomto hřbitově se chová jako hulvát. Vulgárním způsobem vyjadřuje jen svá podezření a osobní nelibost, žaluje, soudí a odsuzuje.
Prohlašuji, že návrh projektu Památník ticha podporuji, že jej vnímám jako důstojné připomenutí tragických událostí 20. století. Jsem velice rád, že paní primátorka Krnáčová, současní představitelé hlavního města Prahy, Městské části Prahy 7 a mnozí další došli k přesvědčení, že podobné muzeum v Praze chybí, že chybí místo, které bude důstojně ukazovat jednu z nejsmutnějších událostí dějin Prahy, kdy branami nádraží Bubny navždy odešly tisíce jejích obyvatel.
Na nádraží Bubny již Památník ticha realizoval desítky pietních, vzpomínkových a vzdělávacích projektů, které byly skvěle hodnoceny přeživšími holocaustu a všemi, kteří si hrůzy minulosti připomínají jako memento pro naši budoucnost. Vysoká návštěvnost a atmosféra akcí je příslibem, že Památník ticha bude důstojným místem paměti a vzdělávání. Vítám vznik Památníku ticha a děkuji vedení hlavního města a městské části, že tento mimořádný projekt podporují.
František Bányai
předseda Židovské obce v Praze
Prohlášení bylo zveřejněné na webu Židovské obce v Praze 26. 8. 2019.
Osobní vyjádření k „CHUCPE" pana šéfredaktora Plesla s názvem „Jak vydělávat na holocaustu II"
Původně se mi na tuto močůvku okurkové sezony ani nechtělo reagovat, ale sešlo se několik impulsů z okruhu podporovatelů Památníku ticha s tím, že tuto snůšku dezinformací nelze nechat bez povšimnutí. Nechám na představitelích Židovské obce v Praze, Federace židovských obcí v ČR, vedení Památníku Terezín či Terezínské iniciativy, aby vyjádřili svůj postoj k emotivnímu výlevu šéfredaktora Plesla, kořeněném pojmem holocaust.
Pro webové stránky ops Památnk šoa Praha si dovolím si reagovat osobně:
Od chvíle, kdy článek vyšel, se ptám, co je motivem takové pozornosti nejčtenějšího deníku. Autora jsem osobně viděl stěží několikrát v životě a nepůsobil na mne jako někdo, kdo by měl patent na to, jak připomínat holocaust, či byl odborníkem na vzdělávání v novodobé historii.
Pan šéfredaktor ve svém textu žánru „názor“ navazuje na čtyři roky starý článek kolegy Varyše, který pod stejně bulvárním názvem napadal jmenovitě různé osobnosti, na vývoji Památníku ticha nezištně zúčastněné. I tenkrát se autor textu opíral o řadu nepravd a útočil na základě zcestné argumentace. Bylo to diflamující, nezbylo než text zažalovat.
Následovala řada soudních peripetií, první rozhodnutí soudu, odvolání. Nakonec Vrchní soud v Praze rozhodnul, že se Mafra musí za článek omluvit, což se také stalo. Informace v „názoru“ pana šéfredaktora Plesla, že tyto „figury“ prohrály u nejvyššího soudu je opět zavádějící, protože k poslednímu verdiktu se obě strany z různých příčin dovolaly k Nejvyššímu soudu a ten po dlouhém rozvažování rozhodl causu vrátit k nižší instanci. Trapný spor trvá dále a jediný výsledek v právní moci je rozhodnutí, že se MF DNES musela omluvit se za informace v komentáři z roku 2015.
Všechny spekulace pana Varyše i pana Plesla jsou celkem jasně zaprotokolovány v soudních spisech. Pro ty, kteří nelehávají v soudních stenogramech, stručně shrnu:
- Projekt Památník ticha vzniknul z potřeby skupiny lidí především proto, že město Praha za třičtvrti století po válce nedokázalo vytvořit vhodnou platformu pro moderní připomínání příběhů holocaustu a vzdělávaní v jejich odkazu. Iniciativu postupně začaly podporovat klíčové instituce židovské komunity, významná pražská muzea a památníky.
- Obecně prospěšná společnost vznikla zcela záměrně proto, aby si vhodný objekt pronajala k předem jasnému účelu. K jejímu kreditu na počátku přispívaly tvůrčí biografie autorů a iniciátorů celého záměru.
- Už opakovaná teze článků Mafry, že se obecně prospěšná společnost zmocnila nádraží bez výběrového řízení, je asi stejně logická, jako kdybychom tvrdili, že se má výběrové řízení dělat na každý pronájem bytu na Jižním Městě. České dráhy měly v majetku chátrající nádraží, jehož provoz byl dávno zastaven. Někdo (rozuměj my) přišel s nabídkou, že si nádraží pronajme, zhodnotí a využije k obecně prospěšnému cíli, jenž vychází z faktu, že jde o budovu spojenou s tragickými osudy tisíců Pražanů.
- Bylo to v době, kdy neexistovala žádná perspektiva, že by stát, případně město objekt proměnil na důstojnou připomínku pražských deportací.
- Vznikla regulérní nájemní smlouva. Je tedy jen opakovanou chimérou MF DNES, že by se o využití nádraží mělo soutěžit. Proč? Vždyť jeho tehdejší majitel - České dráhy žádný původní kulturní záměr s nádražím neměly! Byla to naše iniciativa.
Představa pana Plesla o pohybu veřejných financí odpovídá nejspíš realitě, že jeho deník je financován z korporátních zdrojů. Nejspíše vůbec neví, jak se státní podpory administrují. Opominu-li poněkud zcestný náznak toho, že bychom jako nezisková organizace snad měli přestavbu nádraží platit z vlastní kapsy, pak je logické, že po obsáhlém vývoji projektu, podpořeném soukromými dary, hledáme finance ze státních či obecních zdrojů.
... Téma místa paměti tomu odpovídá a fakt, že zde suplujeme stát, také.
Máme dnes řádné smlouvy o majetkových vztazích a finanční plán pro přestavbu nádražního objektu spojeného s genocidou téměř padesáti tisíc obyvatel Prahy židovského původu. Dalo nám to hodně práce a nikomu z nás za to nikdo nedával žádný plat (viz Výroční finanční bilance). Vyjednali jsme podporu Magistrátu hlavního města Prahy a resortu kultury. Oba investiční záměry jsou administrovány dle všech zákonných norem a vyhlášek. Ty ovšem, navzdory zamlžené informaci autora článku o „dobrém kšeftu“, vůbec nedostaneme do ruky. V jednom případě administruje investici magistrát sám, ve druhém případě se řídí vyhláškami resortu kultury, kde každá faktura prochází pečlivou kontrolou složité struktury.
V minulosti jsem si vážil toho, že šéfredaktor MF DNES své postavení opírá o kvalitní vzdělání a zahraniční praxi. Ne u všech jeho kolegů tomu tak je. Netušil jsem však, že se vyzná i v architektuře. Ani já, jako vedoucí autorského týmu, který sám má za sebou řadu muzeálních projektů, se v ní dobře nevyznám. Proto jsme celou věc svěřili těm nejlepším architektům. Ti sestavili odbornou porotu veřejné soutěže. Všichni jsou členy komory architektů. Vše je popsáno na našich stránkách.
V závěru textu v rubrice Názor se objeví hanlivé slovo jazyka jidiš „chucpe“. Je opravdu chucpe, když mne někdo bez podložených důkazů obviní, že jsem se rozhodl obohatit na holocaustu. Pokud už sedmým rokem intenzivně usiluji o vybudování pražského památníku šoa na místě židovských deportací, celé to administruji v dnešním technokratickém bludišti bez nároku na plat, pak nejspíš proto, že v mé rodinné biografii šestatřicet nejbližších příbuzných nemá vlastní hroby, protože byli zavražděni v lágrech konečného řešení.
A na těch se tedy podle „názoru“ Jaroslava Plesla obohacuji!
Pane šéfredaktore, Vy jste chucpe !
Pavel Štingl, 24. 8. 2019
Článek J. Plesla z 23. 8. 2019 z MF Dnes s názvem „Jak vydělávat na holokaustu II“ ke stažení: 
Jak vydělat na holokaustu II.pdf