Odborní poradci

Eva Čechová

Absolventka Pedf UK a katedry Autorské tvorby a pedagogiky DAMU.
Pracuje jako lektorka vzdělávacích kurzů pro učitele v Ateliéru živé pedagogiky a tvorby, který založila v únoru 2022. Režijně a dramaturgicky působí ve Spolku TisíciHRAn, kterému se díky sérii dokumentárních inscenací o historii 20. století pro školy daří propojovat s učiteli dějepisu a občanské výchovy a spoluvytvářet pojetí učení dějin divadelní cestou.

Tereza Durdilová
Divadelnice a výtvarnice, která se v současné době zabývá zejména dokumentárním a autorským divadlem. Absolvovala Katedru scénografie a Katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Věnuje se režii, dramaturgii a scénografii. Je zakládající členkou divadelní skupiny TisíciHRAn. Vede seminář dialogického jednání na DAMU, dílny výtvarné i divadelní.

Hana Frejková
Herečka, zpěvačka, autorka knih. Absolvovala JAMU, obor herectví.
Hostuje v řadě divadel a participuje na mnoha divadelních, filmových a televizních projektech.
V září 2021 jí byla předána cena Osobnost roku za autobiografické představení Invisible I. / Hannah a film Hannah – obyčejnej život. Na přípravě inscenace spolupracovala s režisérkou a performerkou Miřenkou Čechovou.

Radvan Pácl
Vystudoval dramaturgii na pražské DAMU.
Od 2002 působí jako dramaturg Činoherního klubu.
Od roku 2003 se věnuje vyhledávání a uvádění zajímavých inscenací amatérských souborů na prknech domovského divadla pod názvem Činoherní klub uvádí.

Pavel Štingl
Filmový dokumentarista.
Natočil desítky snímků s historickou tématikou, kde se věnuje velkým příběhům 20. století
Je autorem námětu a programové části nové expozice muzea Památníku Lidice. V současnosti je ředitelem Památníku ticha.

Eva Čechová 
Návštěva z pravěku na Nádraží Bubny
Oprýskaná nádražní hala Praha-Bubny se v pátek 21. října 2022 naplnila desítkami studentů druhého stupně ZŠ a pražských gymnázií. Přišli se podívat na své vrstevníky, studenty Gymnázia Přírodní škola z Prahy 7 a jejich jedinečné divadelní provedení příběhu Petra Ginze. Hlavní postava představení, Petr Ginz, představuje talentovaného chlapce, který byl v roce 1942 z nádraží Bubny spolu se stovkami dalších chlapců a dívek deportován do Terezína a později zahynul v koncentračním táboře v Birkenau. Představení Návštěva z pravěku nese název stejnojmenného rukopisu, který Petr Ginz sepsal v Terezíně. Dramatizace a režie představení se vášnivě chopil ředitel Gymnázia Přírodní škola – František Tichý.

Vidíme jednoduše upravené jeviště z několika praktikáblů se základním nasvícením a několika rekvizitami –židle, stůl. Studenti pobíhají, ševelí a připravují se na nadcházející představení. Vpravo od jeviště se shromažďuje početná kapela mladých muzikantů, line se odtud typická kakofonie ladění. Pak učitel hudby, Vítězslav Novotný, dává znamení a všechno pomalu utichá. František Tichý začíná mluvit na publikum, přirozeně s ním navazuje kontakt a uvádí na jeviště hlavní postavu příběhu – Petra Ginze, kterého dnes poprvé a velmi zdařile hraje student Josef Arnot. A pak se začne hrát.

Dění na jevišti ukazuje tíživé situace v jednotlivých židovských rodinách, odkud jsou děti posílány do transportu a přenáší nás do života v ghettu. O čem si dospívající tehdy povídali, jaké měli starosti, co jedli? Dramaturgie Františka Tichého využila zajímavý princip zobrazování představ Petra Ginze, které měly tu moc ho na pozadí každodenní válečné úzkosti přenést do světa jeho vlastní literární tvorby ve stylu Julese Verna. Z terezínského ghetta se tak střihem a opakovaně ocitneme uprostřed napínavého dobrodružství rozepsaného příběhu Návštěva z pravěku, v němž 13letý Petr dokázal trefně zpodobnit zhoubné principy fašismu. Představení nás přirozeně vtahuje do přemýšlení mladého chlapce, které není tak vzdálené mládeži jakékoliv doby.

Chtěla bych tímto poděkovat za zážitek a znovu gratulovat všem studentům, jak dobře představení sehráli. Dále zapojeným učitelům a panu řediteli Tichému za jejich čas a energii, které studentům věnují. A také Památníku ticha, který propojováním svědectví minulosti dává učitelům i mladým návštěvníkům tohoto osudného nádraží velkou inspiraci k podobné práci, k tomu, aby se vydali po stopách dalších příběhů z terezínského ghetta. A také aby se během představení o Petru Ginzovi na chvíli prostě jen tiše pozastavili nad tím, jakou vůli a naději dokáže druhým přinášet mladý život. A jakou hodnotu nese dál pro další generace.


Tereza Durdilová 
Petr na nádraží

V posledních letech, kdy se zabývám dokumentárním divadlem, jsem se probírala mnoha vzpomínkami na dětství. Naslouchala jsem příběhům těžkým i tragickým. Každý má svoji neopakovatelnou hodnotu. Příběh Petra Ginze se od nich v něčem odlišuje. Není to jen příběh mladého života předčasně odsouzeného k zániku, ale i příběh tvůrčího ducha. Který se sice nemohl rozletět, ale i to málo, co vytvořit stihl, stále inspiruje a vybízí k další tvorbě.

Studenti Gymnázia Přírodní škola výzvu přjali a pokračují v Petrově cestě. Text hry, v němž se Petrův život prolíná s příběhem jeho knihy, nás vtahuje nejen do světa, v němž byl Petr nucen žít, ale i do světa jeho imaginace. A právě ona umožňuje v tom reálném a někdy krutém světě přežít. Prostupující se roviny příběhu není jednoduché uhrát a srozumitelně předat. Studenti z Přírodní školy k tomu mají dobře nakročeno.

I syrovost představení hraného v kulisách nádraží Bubny, odkud Petr do Terezína odjel, má na tom velký podíl. Také pocit improvizovanosti, nehotovosti hraje v jejich prospěch. Jako kdyby si ho přehrávali mezi sebou kluci z terezínského Domova č. 1.

Nemohu opomenout ani hudbu vytvořenou jim přímo na míru. Bylo znát, že jak text hry od Františka Tichého (ředitele Přírodní školy), tak i hudba Vítězslava Novotného (pedagoga tamtéž) vznikaly takříkajíc v jedné líhni; skvěle se doplňují a umocňují.

Pocit vrženosti, kdy jsme, proti naší vůli, dobou taženi k neznámým koncům, dnes také známe. Možnost vstoupit do Petrova příběhu je proto cenná – jak pro studenty, kteří v představení hrají, tak pro ty, kteří jsou mu diváky. Na jeho příkladu zažíváme, že schopnost tvořit dokáže překonat zoufalství a malomyslnost. Díky za to!

Hana Frejková 
Jen tak cestou z divadla (No. 31)

Minulý víkend jsem byla na představení Návštěva z pravěku studentů gymnázia Přírodní škola na nádraží Praha-Bubny v Památníku ticha. Právě odtud odjížděly do Terezína transporty s našimi židovskými spoluobčany. Toto místo mluví samo za sebe, je v něm obsažen genius loci.

Nádražní hala byla zaplněna studenty, kteří sledovali příběh Petra Ginze, spisovatele, kreslíře, všestranně nadaného chlapce, který měl širokou škálu zájmů. V Terezíně založil známý časopis Vedem, redigoval ho a přispíval do něj.

Na jevišti se střídaly scény z jeho života před zavražděním v Osvětimi – z protektorátní Prahy, z Terezína, ale také pasáže s citacemi částí jeho románu, který napsal – inspirován dílem Julese Verna Návštěva z pravěku – ve svých třinácti letech.

Panu řediteli Františkovi Tichému se podařilo něco jedinečného – spojil v divadelní hře životní příběh jedince s jeho vlastním románem, s jeho fantazií, která reflektovala společnost v období vzrůstajícího fašismu. V divadelním projevu je nejlépe vyjadřovat se přesně, být konkrétní. Jedině tak význam dojde „přes rampu". Jedině tak se to dotkne každého jednotlivce, tak jedině dosáhneme určité generalizace. A tady se zcela ideálně propojila konkrétní osoba s literaturou. Dokonce s jeho vlastní literaturou. Tento nápad se ukázal jako výborné inscenační uchopení.


Pan profesor vtáhl své studenty do projektu. Dokázal je nadchnout, inspiroval je a oni zaujatě a zcela ponořeni do úkolu před námi žili tímto tématem. Zatáhnul je do děje a oni skutečně na jevišti byli, prali se, hádali se, existovali. To není lehké! Ve spojení s výborným hudebním pojetím pedagoga Víta Novotného to byl výjimečný zážitek. Hudba je – či by měla být – rovnocenná složka představení, a tentokrát to platilo dvojnásob. Způsob jejího uchopení na mě velmi zapůsobil. Novotný vedl studenty citlivě a právě díky propojení s textovou částí se hudební složka podstatně podílela na skvělé atmosféře představení.

Nezbývá než dodat, že v dnešní atmosféře války na Ukrajině mělo představení zcela nové konotace.

Radvan Pácl 
Spojení Památníku ticha a školy jako společenství
(Návštěva v krajině studentů)

Vnímal jsem představení divadelního souboru při Gymnáziu Přírodní škola jako návštěvu do současné mladé lidské krajiny, do současného vnitřního života mladých lidí. Do té části, která je hladová po vzdělání a poznání současnosti i minulosti. Jejich scénické prezentaci nechybějí upřímné emoce a zdravý přístup k sobě samým. Nechyběl v ní čas ani prostor na připomenutí tak závažných událostí v dějinách člověka, jako je šoa. Prostředkem jim jsou scénické obrazy vytvořené z literární předlohy Petra Ginze Návštěva z pravěku (k připomenutí 80 let od deportace Petra Ginze, mladého výtvarníka, spisovatele a šéfredaktora terezínského časopisu VEDEM). Scénický tvar a režie František Tichý. Ohleduplný hudební doprovod Vít Novotný.


V odbavovací hale nádraží Praha Bubny v Památníku ticha – kolem dokola s nainstalovanými fotografiemi z terezínského ghetta nalezenými v pozůstalosti Milana Weinera – představení otevírá paměť a cestu k souvislostem historickým i generačním. Scénické zpřítomnění probíhá formou vzájemné „návštěvy" vnitřní krajiny studentů a vnitřní krajiny diváků. Tento proces je ze strany studentů živen impulsy, i provokací k hlubším pohledům do paměti každého přítomného člověka.

Přirozená bezelstnost, svoboda a vzájemná důvěra patří k mladému člověku stejně jako dobrodružství. Scénická odpovědnost stvořená mladými studenty a jejich učiteli je příjemným a radostným svědectvím o důstojné lidskosti, bez halasných algoritmů z okolí.

Pavel Štingl 

Památník ticha přivítal již po několikáté studenty své hlavní partnerské školy s jejich staronovou inscenací. Námět sepsaný jako původní scénář, realizovaný ředitelem Přírodní školy Františkem Tichým, má pro aktivity Památníku ticha několik zásadních významů.

Prvním je systematická a objevitelská práce s příběhy, které navazují na židovské deportace z Prahy do Terezína.
Druhým pak kreativní přístup k autentické látce, jenž odpovídá dlouhodobé snaze místa paměti motivovat studenty k tvůrčí práci s archivními podklady.
Třetím a velmi osobním významem je vývoj původní inscenace, opětně nastudované již druhou generací studentů Gymnázia Přírodní škola.

Proces vzniku inscenace má několik pozoruhodných rysů. Dlouhodobá a systematická práce při objevování příběhů terezínských dětí – autorů básní, článků a obrázků v časopise Vedem i dalších podkladech – byla završena velkou tvůrčí odvahou při využití původní látky. Spojení divadelní hry Petra Ginze v dovedné kombinaci s vlastním příběhem dětského autora na pozadí jeho deportace do ghetta Terezín je unikátní nápad a skvělé dramatické podobenství.

Diskriminační lágr se v dialozích obyvatel chlapeckého haimu mění ve válečnou tvůrčí dílnu. Zanechá svědectví o událostech spojených s někdejší zvráceností společnosti nemocné ideologiemi totalit a zneužité modernity. Dětské hodnocení světa, posunuté předčasným dospěním při deportaci do ghetta, akceleruje potřebu vydat svědectví. Osobité metafory, směřují k závěrečné explozi, duchovně propojí ghetto s africkou kolonií, kde vládne rasistická diktatura.

Poselství tragické smrti završuje dva kolosální děje zdánlivě vzdálených příběhů. Oba jsou skupinovými příběhy rasově motivované hromadné vraždy.

Divadelní inscenace Návštěva z pravěku je především prožitkem. Jak pro diváky, tak pro návštěvníky. Jedni mají za sebou cestu k objevu jemných valérů látky spojené s bádáním v Terezíně, v archivech, v básních vrstevníků z minulosti – obyvatel někdejšího ghetta. Diváci procházejí poznáním i motivací k dalšímu putování za autentickým dramatem minulosti otištěným v příbězích dětí i dospělých. Přiblížili se prožitku toho, co vyjadřují pojmy ghetto, rasismus, totalita, kultura v čase války.

Pro Památník ticha bylo uvedení inscenace ve výroční den deportace Petra Ginze dalším hodnotným krokem k budoucí stálé vzdělávací nabídce.