2020

Vzpomínka na BIIb 14. července 2020

14. červenec 2020 zvláštní prázdniny-neprázdniny poznamenané sledováním číselných ukazatelů nákazy COVID19 na mapě světa. Léto bez letadel na nebi nám nabídlo šanci získat k odložené vzpomínce na likvidaci terezínského rodinného tábora v Birkenau skvělé Bennewitzovo kvarteto, jež by v obvyklé sezóně bylo nejspíše na cestách po světových koncertních sálech.

Dva ministři, kteří vystoupili v úvodu večera shrnuli stav vládních diskusí o zakládání státní příspěvkové organizace pro Památník ticha. Dost možná, že příští či další schůze vlády rozhodne o dalším směřování přestavby železniční stanice. Podzim bude ve znamení předávání vývoje od „neziskovky" k „příspěvkovce"... Doufáme a bilancujeme a také rekapitulujeme: Projekt je připraven, stavební povolení platné, budova nádraží chátrá stále více, projevy antisemitismu povážlivě narůstají a místo paměti stále mlčí. Památník ticha je mementem, varováním, ale také alarmem. Dnes jsme alarmovali hudbou terezínských skladatelů...

... Halka Třešňáková ve své moderaci objasnila proč se obraz Sněhurky stal symbolem večera:
„V Terezíně byly rodiny spolu, děti měly improvizovanou školu. Žily vzpomínkami na své minulé životy v předválečné republice... V roce 1938 byl v Praze uveden americký film Walta Disneye o Sněhurce. Příběh malých laskavých skřítků, kteří zachrání krásnou princeznu, byl v Terezínském rodinném táboře dokonce divadelně adaptován.
Jedna z učitelek nakreslila výjev z filmového plakátu také na stěnu baráku v úseku BIIb Osvětimi Birkenau. Obraz Sněhurky osaměl v lágerhausu po 12. červenci 1944, kdy byla dokončena definitivní likvidace rodinného tábora.
Nikdo dnes neví přesně, jak vypadal, proto jsme požádali výtvarnici Šárku Zikovou o jeho rekonstrukci. Další hudební část dnešního setkání bude věnována této vzpomínce."

Foto: Karel Cudlín

Příběh sezóny 2020

Tříletku jubilejních sezon 2018 - 2019 - 2020 docela viditelně pronásleduje jistá únava velkých kulatých výročí. Vzpomínkové, pietní a výroční projekty zaplňují ulice našich měst nejrůznějšími panely, které prezentují záplavy skvělých fotografií se záplavami komentářů o tom, jak to tenkrát přesně bylo a jak jsme z toho vyšli.

JAK JSME Z TOHO VYŠLI, to je otázka, kterou si kladu již sedm let. Sedm let věnovaných vývoji památníku na nádraží spojeném s mnoha dramatickými příběhy dvacátého století, s masovými vraždami, se lživou propagandou, se stále opakovanými manipulacemi veřejným míněním. Stále znovu demokratickou cestou nastupují nedemokratické režimy... Je ještě mnoho dalších slov, které by se daly na tomto místě použít jako varování i pláč zároveň.
Ale to, co rozhoduje, to je pouze čin a tím je v našem případě přestavěné nádraží na památník. A to probíhá v letech jubilejních ještě mnohem pomaleji, než v letopočtech nekulatých.

Na počátku jsme bojovali o koncepci, tu máme. Pak jsme soutěžili o projekt, ten máme i se stavebním povolením. Pak jsme zápolili o peníze, ty také máme - říká se tomu alokovány v různých kapitolách státních rozpočtů. "Tak proč ten památník ještě nestojí?", ptají se mnozí...

Je bezpočet argumentů, které by se zde daly navrstvit. Je mnoho jednání, která jsme vykonali. Nechce se mi zde rozebírat státní správu, ani mých 2700 dopisů a prezentací v archivním disku posledních let s názvem BUBNY. Pokud nepřipustíme možnost, že celý záměr Památníku ticha je špatně, pak bude nutné změnit jeho administraci. Pokud se již nyní nerozhodneme, že tento projekt je v přímém rozporu se složitými vyhláškami státní správy, pak bude třeba učinit pokus se této struktuře přiblížit jinak než dosud.

Letošní rok začal setkáním Správní rady Památníku ticha, která rozhodla, že pokud se něco nezmění v systému administrace našich podpor, pak nemá cenu ztrácet dál čas s vyjednáváním a bude lépe rozpustit společnost se sedmiletou biografií, která se jmenuje PAMÁTNÍK ŠOA PRAHA. Takové bylo mínění všech těch zkušených muzejníků a historiků, se kterými vývoj Památníku ticha řešíme.

O rozhodnutí jsme informovali ministry, kterých se záměr týká, předsedu vlády, několik členů Senátu a některé novináře. Začal široký dialog o tom, zda to u nás máme s tím, čemu lze říkat KULTURA PAMĚTI, úplně v pořádku a pokud ne, zda je možné s tím něco dělat. Událost se potkala s dalšími složitými diskusemi okolo Lidic, s problémy spolků sdružujícími politické vězně a bojovníky za svobodu. To všechno v době velkých mezinárodních akcí k 75.výročí osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Jaro roku 2020 bude plné jubileí spojených s koncem druhé světové války. Bude to také období, kdy se rozhodne o dalším příběhu místa, které má velké příběhy dvacátého století připomínat. Další vývoj proměny nádraží Bubny v Památník ticha už není pouze diskusí o jednom centru paměti, ale o tom, jak tu naši paměť spojenou s vlastní identitou, budeme nadále veřejně komunikovat. Jak se bude vyvíjet příběh dalších podobných projektů, zda se stanou nahodile se rodícími osamělými gesty, či zda vytvoří veřejně čitelnou a navzájem se podporující síť institucí svědomí dvacátého a už také jedenadvacátého století.

Jsme na prahu nového kulturního žánru. Jen je třeba jej pojmenovat a vložit do školních učebnic nejen jako dluh k minulosti, ale jako naprosto nezbytnou argumentaci občanské sebeobrany dneška.

Pavel Štingl